11. září 2001 – Jak jsem to v Americe prožila a díky čemu přežila

Letos je to 20 let. Někdy mi to přijde, jako by to bylo včera. Pořád mi při vzpomínkách běhá mráz po zádech. Jeden můj synovec mně včera napsal SMS: “Ahoj teto, jak ty jsi to měla přesně 9/11?” Asi je na čase ty vzpomínky sepsat. Měla jsem to v plánu už dávno… tak aspoň klukům pro představu…

Jen na úvod pár základních informací pro orientaci.

Celý rok 1998 jsem strávila poblíž Bostonu jako AuPair. Babička a dědeček mých svěřenců bydleli na Long Island – dlouhý ostrov táhnoucí se na východ od Manhattanu.

Cesta do USA 2001

1998 byl úžasný rok a chtěla jsem se do Ameriky vrátit. To se mi podařilo právě v roce 2001. S kamarádkou Martinou jsme si našly letní brigádu právě na Long Islandu – dělaly jsme vedoucí na letním táboře pro postižené děti. Do USA jsme odletěly koncem června. Tábor končil někdy koncem srpna. Naše vízum nám potom umožňovalo jeden měsíc cestovat. Martina hned odletěla domů a já zůstala. Musela jsem ale 17. září nastoupit zpět do jazykové školy a tak jsem si zpáteční  letenku zamluvila na poslední možné datum – 14. září odlet z NY / 15. září přílet do ČR, vybalit a hned v pondělí do práce, ať je jetlag jaký chce. (Jetlag = porucha biorytmu po dlouhé cestě letadlem do jiného časového pásma)

Po skončení tábora jsem využila volných dní k návštěvě rodiny u Bostonu. Bylo super být zpátky i když jen na několik dní. Děti za ty 3 roky pořádně vyrostly. Měla jsem možnost seznámit se s jejich tehdejší AuPair Claudií z Německa. Tou dobou už byla u rodiny taky nějaký ten pátek a ledacos v Americe procestovala. Ukazovala mi svoje fotky a jedna mě fascinovala. Byla z World Trade Centra. Takzvaná Dvojčata byla totiž propojená jakousi prosklenou pasáží, která byla vyzdobená mimo jiné palmami. Fotka byla focená zespodu směrem nahoru. Takže člověk nad sebou viděl palmové listy, těsně nad nimi prosklenou střechu a za tím sklem se tyčily mohutné věže Dvojčat. Byl vidět každý detail vzoru, jak se jednotlivé sloupky rozdělují a táhnou až do nebe.

Já fotku Dvojčat takhle zespodu mám, ale jen zvenku a o prosklené pasáži jsem do té doby nevěděla.

Ta Claudiina fotka s listem, sklem a Dvojčaty byla naprosto dechberoucí, chtěla jsem ji taky.

Ještěže jsem měla v New Yorku další kamarádku. Katka tam přijela jako AuPair teprve nedávno, možná tak dva měsíce zpátky. Během léta jsme byly ve spojení a domluvily jsme se, že se před mým odletem z New Yorku potkáme. Plán byl jasný: v pondělí 10. září odjedu z Bostonu do New Yorku, zůstanu pár dní u Katky a její rodiny… pochodíme po New Yorku a 14.9. se v klidu dopravím na JFK letiště a můžu frčet domů. No a když se 10. září navečer objevím u ní, je jasné, že hned 11. 9. ráno omrkneme tu prosklenou pasáž a vyjedeme nahoru na Dvojčata. Byla jsem poblíž už 2x před tím, ale vevnitř nikdy. Teď byl čas to napravit. Takže plán to byl ideální a moc jsme se těšily.

Ale ouvej, bylo 8. září a Katka mi volala, že její rodina mou návštěvu nedovolila. Prý je tam teprve krátce na to, aby si do jejich domu někoho zvala. No tak co teď. Plán nám sežrala koza ☹.

Zůstala jsem tedy ještě pár dní v Bostonu u mé bývalé hostitelské rodiny.

No a pak přišlo 11. září – já tedy pořád v Bostonu – vzbudím se, zapnu rádio a poslouchám. Přišlo mi, že tam nějak divně žvaní. Jako by si vyprávěli o nějakým filmu, pak se zase dohadovali o tom, co je a není pravda, byla jsem z toho vysílání fakt zmatená. Nedalo mi to a šla jsem si pustit telku. Joj! Bylo to skutečný! Dvojčata v plamenech, všichni se překřikovali, všude chaos, nikdo nic nechápal…. Já taky nevěřila vlastním očím. Sedla jsem na gauč a trnula. Musím zavolat domů! Ale když je v Americe 9 hodin ráno, tak doma mají 1 hodinu odpoledne, všichni jsou ve škole nebo v práci. To asi bude muset chvilku počkat. Za pár minut už řinčí telefon v domě a volají rodiče, aby se ujistili, že jsou děti a my dvě s Claudií v pořádku. Dostáváme instrukce být velmi opatrné a omezit pohyb venku, protože nikdo neví, co ještě přijde. Mezi tím se věže zřítily, další dvě letadla spadly někde u Pentagonu a v Pensylvánii. Je to nekonečný sled událostí, který nebere konce.

Když pak volám domů, nikdo to nebere. Nedá se nic dělat, musím běžet do místní knihovny, kde mají počítače s internetem. Ne, že by lidé v té době měli doma standardně počítače nebo smartphony – nic takového. Byly jen pevné linky. Emailovou adresu jsem měla, protože jsem si ji založila v Americe a dopisovala jsem si s rodinou tak, že jsem maily posílala panu učitelovi informatiky mé sestry a on jí ty emaily ve škole předával… ona je zase nosila domů, kde si je přečetl zbytek rodiny. Dnes neuvěřitelná představa.

No ale zpět k našemu příběhu. Doběhla jsem teda do knihovny, tam už probíhala velká debata, počítače se přehřívaly, jak chtěli všichni nějakým způsobem komunikovat a hledat informace. Nakonec jsem i já chytila jedno místečko a měla jsem pár minut na to, abych napsala domů, že žiju a jsem v pořádku a že vůbec nevím co bude, protože USA okamžitě uzavřely vzdušný prostor a žádná letadla nelítají.

Všichni jsme to jen nevěřícně sledovali. Když se američtí rodiče večer dostali konečně domů z práce, překvapivě se nám s Claudií omlouvali: „Je nám líto, že musíte něco takového zažívat při vašem pobytu v Americe.“

 Teprve večer jsem si uvědomila, že jsem včera měla do New Yorku jet a tím pádem dneska na Dvojčatech být. Takovou husí kůži jsem ještě neměla. Museli při mně stát Andělé strážní – od té doby na ně věřím.

Během tábora jsme výlet do NY podnikli. Bylo to naposledy, co jsem Dvojčata viděla…

Takže plán A (návštěva kamarádky a New Yorku před odletem) se nekonal.

Plán B (zůstat v Bostonu o pár dní dýl a pak jet do New Yorku rovnou na letiště a letět domů) se kvůli zrušeným letům taky nekonal.

…. A žádný plán C nebyl, protože nikdo netušil, co bude dál.

Hned druhý den ráno vyšly noviny s titulkem WAR (VÁLKA). Bože, kdy se dostanu domů…. A dostanu se vůbec někdy ještě domů? Ta nejistota byla velmi nepříjemná, chvílemi i děsivá.

Agentura nás samozřejmě informovala o zrušení letu do Evropy, ale o nové letence se nedalo zjistit nic. Každodenní telefonování nebralo konce, ale novinky žádné.

A tak se rodina rozhodla, že mě 14. 9. místo domů, pošlou zpátky na Long Island a budu tam pobývat u babičky s dědem. Přece jen je to od nich na JFK letiště mnohem blíž (tak hodina a půl cesty autem). Takže pokud agentura vyrukuje s novou letenkou, budu moct odletět třeba i ten den.

Jela jsem teda k babičce a dědovi. Pobývala jsem u nich ráda. Měli útulný domek, nádhernou terasu (která v zimě sloužila jako zimní zahrada – a byla plná suvenýrů z Floridy – všude mušle a exotika). Byli gurmáni a jídlo měli taky vždycky výborný. V porovnání s letním táborem, kde jsme dostávali převážně jen konzervy, jsem u babičky s dědem chrochtala blahem.

No ale situace byla pořád docela mizerná. Jelikož babička s dědem chodili do kostela a aktivně se účastnili různých obřadů a akcí – občas mě brali s sebou. Bylo to ale za trest. Vždycky se na mě snesla veškerá pozornost, když mě představovali svým známým: “Toto je Renata. Je z České republiky, ale teď je tu s námi, protože nemůže odjet domů a vůbec nevíme, jak dlouho to bude trvat…“ Bylo mi do breku. A pak se oplakávali ti mrtví a nezvěstní, takže to mně taky moc síly nedodalo.

Děda trpělivě vyvolával agentuře asi tak 5x denně, aby zjistil, jestli už nastal nějaký posun s náhradními letenkami. Nic. Nic. Nic.

Musela jsem informovat i jazykovou školu, že tam v pondělí nenastoupím, protože trčím v New Yorku a nemůžu se odsud dostat. Naštěstí to chápali a trpělivě na mě čekali…

Nakonec jsem dostala náhradní letenku na datum asi o týden později. V letadle jsem se potkala se dvěma Čechy, se kterými jsem pracovala v táboře. Také měli neskutečné zážitky. 11. září zrovna stáli ve frontě před Bílým domem ve Washington D.C.… chtěli tam na prohlídku, ale z ničeho nic tam propukla děsná panika, všechny lidi okamžitě zahnali…byl to vlastně také jeden z cílů, který ale nakonec nebyl zasažen.

Všichni jsme se to září tak nějak znovu narodili. Asi je dobré si to připomínat a být vděčný…

Jdu zapálit svíčku…

Na některé detaily jsem už asi za těch 20 let zapomněla, ale když se zeptají „Co jsi dělala, když padaly Dvojčata?“….. vidím své strážné anděly.

Renata Pol

Už 17 let se věnuji výuce angličtiny a pomáhám lidem utřídit jejich gramatický chaos a dodat odvahu k mluvení. Můj příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou on-line kurzu "Mějte jasno v anglických časech" >> a eBooků 6 slov = 78 obměn , My American Diary, a 50 taháků pro vaši angličtinu .

Komentáře
  • Mějte jasno v anglických časech

    Vyzkoušejte si zdarma lekci z mého on-line kurzu... a PŘEDPŘÍTOMNÝ ČAS zvládnete levou zadní!

  • 50 taháků pro vaši angličtinu

    Moje nejzajímavější FB příspěvky na jednom místě! Problematická slovíčka a fráze zpracovány do názorných "taháků". Inspirováno mými studenty :-)

  • My American Diary

    Zdokonalte si svou angličtinu čtením :-) Můj cestovatelský deníček sepsaný mírně až středně těžkou angličtinou. Spousta slovíček a frází vysvětlena, případně přeložena do češtiny.

  • 6 slov = 78 obměn

    Rozšiřte svou slovní zásobu 6ti základních anglických slov na 78 různých obratů, které rozhodně využijete.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky