Můj příběh

Už 15 let se věnuji výuce angličtiny a pomáhám lidem utřídit jejich gramatický chaos a dodat odvahu k mluvení.

“Renatko, strašně moc vám děkujeme! Náš Petřík právě odmaturoval z angličtiny a všichni víme, že to bylo hlavně vaší zásluhou. Kdyby k vám na to doučování nechodil, musel by opakovat ročník. Jsme tak rádi, to si nedovedete ani představit......” po vyslechnutí dlouhé děkovné řeči pokládám telefon. Mám radost. Upřímnou radost z toho, že moje práce lidem přináší užitek. Inspiruje mě to a motivuje k dalším aktivitám.

Třeba zrovna zachvilku poběžím do kurzu. Studenti jsou mírně pokročilí. Budeme se učit předpřítomný čas. Ano, to je ten strašák všech studentů angličtiny 🙂 Ale jsem vyzbrojena spoustou obrázků, o kterých si budeme povídat a tak si ani nevšimnou, že se vlastně ten příšerný předpřítomný čas naučili používat. Sice jen v jedné z mnoha situací, ale pro začátek to bohatě stačí. Na konci hodiny jim dodám i potřebnou teorii, ale to už budou dávno vědět, že pokud se budou chtít někoho zeptat, zda byl někdy v Londýně, otázka bude: “Have you ever been to London?”

A co vy? Have you ever been to London? Jestli byste si na téma Londýn rádi přečetli více, proklikněte můj blog, kde je článek.

 Loni touto dobou jsem měla podobný telefonát: “Renčo, dovolená byla fakt super. V restauraci jsem si objednala jídlo a pití. V obchodě bez problémů nakoupila suvenýry. Dokonce i to letiště jsem zvládla! Díky moc, že jsi se mnou nacvičila všechny ty důležitý fráze a slovíčka. Fakt se mi to hodilo.” Slečna se mnou absolvovala asi deset individuálních hodin přes Skype. Sama si řekla, jakou má asi představu a já dodala nejen potřebné materiály, ale hlavně ODVAHU a PODPORU, díky které se potom už nebála mluvit.

Jsem šťastná, když vím, že vnáším lidem do života pozitivní energii, která je motivuje k dalšímu studiu. Jsem vděčná za to, že já sama dokážu bez problémů existovat v anglicky mluvícím světě a čerpat z něj inspiraci pro svůj vlastní život.

Teprve teď, s odstupem času, jsem nesmírně vděčná i svým rodičům za to, že mě ještě v době hlubokého socialismu přihlásili na základní školu s rozšířenou výukou jazyků. V té době byly v celém Brně jen dvě a tak většina rodičů o umístění svých ratolestí na výběrové škole neuvažovala. Asi se jim zdálo, že šance na přijetí jsou mizivé a využití jazyků v této zemi v té době prakticky nulové.

Když se nyní dívám zpět, děkuji svým rodičům za tento krok, který udělali a nasměrovali tak můj život “do světa”. V té době jsem ale z jejich rozhodnutí nadšená NEBYLA.

Moje začátky

Přijetí na tuto školu pro mě znamenalo nejen každodenní dojíždění, ale hlavně boj s učením. Nebyla jsem typ, který zběžně kouknul do učebnice a měl jasno. Všechno jsem se musela opravdu “nadrtit”. Ocitla jsem se na výběrové škole a dennodenně nám připomínali, že ve frontě stojí spousta jiných zájemců, takže pokud naše snaha a výkony nebudou ekvivalentní, můžeme klidně odejít na normální základku. Měřili nás daleko přísnějším metrem a tak jsem musela i učení doma obětovat maximum. K ruštině pak přibyla angličtina a to byl kámen úrazu. Neznali jsme nikoho široko daleko, kdo by anglicky uměl a mohl mi s tím trochu pomoct. Docela jsem se v tom plácala... a aby toho nebylo málo, přidali nám ještě i francouzštinu.

Jelikož jsem typ, který se hned tak nevzdává, bojovala jsem. Sice si nemyslím, že bych si ze základní školy odnesla bůhví jakou angličtinu, ale v průběhu osmé třídy přišla revoluce a ta s sebou přinesla neuvěřitelné možnosti.

Pokračování, které ale nebylo tak úplně podle plánu...

S nadšením jsem si napsala angličtinu jako cizí jazyk, který chci studovat na střední škole... ale jejda... problém. Pár měsíců po revoluci najednou chtěli studovat angličtinu skoro všichni a jaksi nebylo dost kantorů. A tak jsem skončila ve třídě s francouzštinou. Bylo to veliké zklamání, ale měla jsem velikou motivaci se anglicky naučit. V té době začaly rádia vysílat zahraniční hitparády a já se naprosto zamilovala do jedné klučičí skupiny z Ameriky. Hltala jsem jejich písničky, se slovníkem pomalu přelouskávala anglické texty, ke kterým jsem se nějakým způsobem dostala. V té době to nebylo lehké a kdejaký kousíček papírku s jejich fotkou a rozhovorem byl pro mě hotový poklad! Věděla jsem, že jednou do té Ameriky pojedu!

Konečně se věci začaly dít podle mých představ...

Tento můj sen mě pak táhl dalším studiem. Po střední škole jsem se přihlásila na jednoleté intenzivní pomaturitní studium angličtiny na soukromé škole. To mi dalo dost dobrý základ na to, abych zvládla státnice a poté odcestovala do Británie. Původně jsem chtěla vyjet jen na letní prázdniny, ale nakonec se můj pobyt natáhl na 2 roky a jeden měsíc.

Při své práci Au-pair jsem zvládala 2x týdně chodit do speciálního kurzu angličtiny pro cizince a během těch dvou let se mi podařilo ujasnit si všechny pravidla gramatiky a naposlouchat angličtinu, kterou v učebnicích nenajdete. Během svého pobytu jsem zvládla udělat dvě zkoušky – FCE (First Certificate of English) and CAE (Certificate of Advanced English).

A protože jsem ani tady nezapomněla na svůj americký sen, ještě na konci svého pobytu v Británii jsem si v londýnské agentuře podala přihlášku do programu Au-pair in America. Mé bohaté zkušenosti z Anglie mi pomohly najít americkou rodinu velice rychle. A tak jsem se po dvou letech v Anglii dostala domů jen nachvilinku a hned jsem zase balila kufry do své vysněné Ameriky. Celý rok tam byl pro mne další zkušeností k nezaplacení.

Mých výjezdů do USA bylo nakonec více, takže jsem si svůj sen splnila hned několikrát 🙂

Všechny moje pobyty v zahraničí mi byly velkými životními lekcemi. Ať už se to týká angličtiny, vypořádání se s kulturními šoky či rozvoje mé osobnosti.

Načerpala jsem neuvěřitelné množství informací a osobních zkušeností.

Od roku 2001, kdy jsem začala pracovat jako lektorka angličtiny, se snažím neustále rozvíjet. Konečně jsem si uvědomila, co chci v životě dělat a tak jsem se se zpožděním, ale zato s velkou touhou a motivací přihlásila na vysokou školu a vystudovala Anglický jazyk a literaturu. V roce 2007 jsem měla možnost působit jako lektorka angličtiny na letní jazykové škole Embassy CES v Reigate, ve Velké Británii. To byla ohromná zkušenost. Pravidelně navštěvuji učitelské semináře a konference. Poslední dobou sleduji i hodně webinářů, které jsou zaměřeny na různé učební metody či osobní rozvoj. Nemalou lekcí jsou pro mě samozřejmě i mí studenti. Jsou takovým zrcadlem mé práce a jejich pokrok je mou radostí.

A protože chci jít s dobou a jsem přesvědčena, že internet má neuvěřitelný potenciál, rozhodla jsem se předat alespoň něco ze svých znalostí a zkušeností i vám - teď a tady.